close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dívadlo a phléésy - úryvek z knihy

5. února 2007 v 22:34 | Betty MacDonaldová |  pozvánka do knihovny
Prohlašovala jsem vždycky, že o společenský život nijak zvlášť nestojím. Tím jsem mínila dámské čaje, obědy, bridžové večírky, oslavy Silvestra a jiné velké sešlosti. Dočkala jsem se chvíle, kdy bych se za tyhle výroky byla kousla - po pravdě řečeno jsem se dočkala doby, kdy bych se za ně kousala nepřetržitě - téměř přežvykovala. Protože po několika letech strávených na slepičí farmě bych se byla plazila po rukou a kolenou přes střepiny skla, abych se mohla zúčastnit každoročního setkání Svazu rozených debilů.

Zábavy, jež nám skýtali slepičí farmáři, byly: sobotní tancovačky - konající se od pětačtyčiceti do stodvaceti kilometrů, biografy v přilehlých městech, školní besídky, které mohly zajímat pouze rodiče účinkujících, každý měsíc se konající dobročinné večírky, organizované a spravované Birdií Hicksovou a jejím gangem, jejichž cílem a náplní byly klepy a jídlo. A občasné soukromé večírky, jako například ten indiánský piknik nebo večírek na oslavu narozenin paní Kettlové, a potom trhy a jarmarky.
Bob a já jsme jakékoli společenské události říkali buďto dívadlo nebo phlés v důsledku neobvyklého setkání, jež jsme zažili za našeho prvního roku na farmě.
Byl jasný podzimní den a my jsme si vyjeli chytat lososy. Zrovna jsme vrátili Sharkeymu člun a šli jsme dolů přes pláž k autu, když vtom jsme si všimli nějaké ženy s dětmi, které tu vyhrabávaly škeble. Žena na sobě měla roztrhané vysoké gumové boty, mužské kalhoty, zástěru z pytle, rudý pletený šátek a z hlavy jí splývaly dva dlouhé mastné hnědé copy. S sebou měla čtyři děti - dvě lezly po čtyřech, protože to jinak neuměly. Všichni byli ukrutně špinaví a nevypadali zvlášť chytře. Nebylo to příjemné a povzbuzující setkání a Bob a já jsme přidali do kroku, ale marně, protože žena zdvihla hlavu, napřímila se a zavolala na nás. "Jsem paní Weatherbyová", řekla velice vznešeně.
.....
"Zrovna jsem zamýšlela s dětmi zajít domů na nějaké sousto a přejeme si, abyste šli s námi. Prostě musíte - omluvy se nepřijímají." Zasmála se mhouříc oči a vycenila zkažené zuby. Paní Weatherbyová mě úplně fascinovala a zmámeně jsem šla za ní. Bob nedokázal zvládnout situaci a následoval nás jako ovečka. Paní Weatherbyová cupitala před námi, občas se zastavila, aby vytáhla některé dítě z křoví a postavila ho zpátky na cestičku, která se vinula od pláže do lesa. Cestička byla poseta prázdnými konvemi, lahvemi, odloženým šatstvem a jinými krámy. Čím jsme se blížili k domu, tím hustší byl nános odpadků, až jsme se prodírali skládkou povážlivých rozměrů. Cestička skončila, my jsme vzhlédli a před námi stál dům, opile mžoural, kolébaje se na nejistých nohou, a z jeho otevřených dveří se valily další konve a láhve jako láva z kráteru.
"Doufám, že nás omluvíte, " volala paní Weatherbyová ze dveří, "za takhle nádherného počasí jsem se prostě nedokázala smažit v domě, a tak jsem nechala domácnost domácností a vyšly jsme si s dětmi na pláž." - A zřejmě tam setrvala přinejmenším pět let, pomyslela jsem si, soudíc podle toho, do jakých rozměrů se nahromadily ty drobné každodenní domácí povinnosti.
.....
"Je to už hodně dlouho, kdy jsem hostila někoho jiného než místní obyvatele," pravila rozveseleně, "a tak to musíme pořádně oslavit." Sklonila se a začala se hrabat pod dřezem a konečně se vytasila s lahví.
"Je to jenom chianti, ale i chianti je víno," zasmála se a já jsem si všimla, že se jeden její těžký umolousaný cop zřejmě pod dřezem do něčeho namočil, protože byl mokrý a cosi z něj odkapávalo.
Vzala z přihrádky sklenice od marmelády, nalila do nich víno a každému svému uslintamému dítku namíchala vodu s vínem.
...
Zatímco Bob a já jsme drželi sklenice s vínem a pokoušeli se sebrat odvahu k napití, vytáhla paní Weatherbyová z kouta nízkou sedačku, z níž smetla krabici plnou časopisů, vyšplhala na ni a začala se prohrabovat ve vysokém příborníku. Když byla takto zaneprázdněná, podívala jsem se kradmo po Bobovi. Seděl, civěl do vína a vypadal jako člověk, kterého zrovna praštili do hlavy železnou trubkou.
"Á, tady to je," vyjekla paní Weatherbyová a slezla, svírajíc špinavýma rukama veliký šedivý uzel. Začala ho pomalu a opatrně rozbalovat a sdělovala nám své tajemství.
"Upekla jsem ho vloni vlastníma rukama," zdůraznila výjimečnost tohoto aktu, "ale ještě se mi nenaskytla příležitost na úrovni, a tak jsem ho zabalila a schovala, což mě nyní neobyčejně těší, protože o ovocném perníku se říká, že je lepší, čím je starší."
Podařilo se jí uzel rozbalit a moje první myšlenka byla: "To se mi snad jenom zdá, to přece nemůže být pravda!" Ale byla. Z povážlivě špinavého kusu prádla, přesně řečeno něčích dlouhých pdvlékaček, se vykutálel perník. Byl malý a tmavý a já jsem se úpěnlivě modlila, aby se na všechny nedostalo, ale paní Weatherbyová nabídla nejprve Bobovi a mně a teprve potom ukrojila tenounký plátek každému z malých usmrkánků. Potom usedla na stoličku, loktem se elegantně opčela o špinavou výlevku, v jedné ruce se vznešeně zahnutým malíčkem přidržrovala perník, prsty druhé ruky svírala sklenku vína a vyprávěla nám, jak "interesantně kuriózní" jsou místní obyvatelé.
"Když jsem se přistěhovala sem, mezi tyhle kuriózní lidi, velice jsem se zhrozila, jak jsou ignorantní a jak naprosto postrádají jakoukoli formu kultury a kulturního vyžití. Tehdy jsem pravila panu Weatherbyovi: "Vůbec si nedokážu představit, jak přežiju tuhle zimu bez symfonického orchestru, bez dívadla a bez phlésů."
Betty MacDonaldová: Vejce a já.Vyšehrad, 1995, 4.vydání. str. 262 - 265.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama