Březen 2007

Donaha!

27. března 2007 v 18:36 | Iv |  a ještě něco...
Tak jsem zjistila, že u nás v divadle hrají i dopolední představení a to nejen pro děti. A co mě potěšilo.....cena za vstupenku. Představte si, že dopoledne zaplatíte jen 40 Kč. Doufám, že to není tisková chyba. Ale ne určitě není. Nevím, zda je nutný nějaký minimální počet diváků, aby se představení realizovalo, ale to ještě zjistím. Kdysi dávno, když ještě vstupenka do kina stála pár korun, hrálo se jen při minimální účasti pěti diváků. Pokud nás bylo méně, oběhli jsme ves a další lidi "naverbovali" nebo prostě koupili pět lístků.
V dubnu se tedy vypravíme na muzikál "Donaha!", hraje se od 10,00 hodin, Anežku nám pohlídá manželova maminka. (A jen pro informaci, za večerní představení zmíněného muzikálu zaplatíte 160 Kč.) Jo a tenhle pátek jdu na "Penzion pro svobodné pány". Už se těším.

Nepečený dort

27. března 2007 v 18:05 | Iv |  vařím, peču, smažím
2 balíčky piškot, 3 - 4 zakysané smetany, 2 polévkové lžíce moučkového cukru, 4 velké banány, granko
Zakysanou smetanu ušleháme s moučkovým cukrem, banány nakrájíme na kolečka. Na dno dortové formy naskládáme piškoty, opatrně pomažeme polovinou zakysané smetany s cukrem a poházíme banány a znovu - piškoty, smetana, banány. Poslední vrstvu tvoří piškoty posypané grankem. Dort necháme v ledničce do druhého dne odležet. (Já ještě vršek dortu překryju potravinovou fólií a zatížím talířem, aby se to lépe nasáklo.)

Motýlek

27. března 2007 v 17:47 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Většinou, když věším prádlo, Anežka vezme kolíčky a hraje si.
Nedávno tvořila, tvořila a vytvořila....hádejte, co? Tvrdila, že prý je to motýlek :o)

Solná jeskyně Svaté Pole

22. března 2007 v 13:55 | Iv |  praktické
Slíbila jsem, že ještě napíšu o solné jeskyni.
S rodinou jezdíme do vlhké solné jeskyně ve Svatém Poli. Ta jeskyně je vlastně sklep v jednom bývalém statku, kde je několik tun soli z Himalájí. Nevím přesně kolik, to jsem zapomněla, ale pamatuji si, že soli byl (prý) celý kamion (říkal pán v recepci). A pro zajímavost, cesta z Pákistánu až na místo určení trvala celý měsíc.
Takže sklep - do místnosti, obložené solnými kameny a vysypanou solným štěrkem, se vejde deset polohovacích lehátek - móóóc pohodlných. Ve stěnách jsou zabudovaná červená a žlutá světla, která prosvěcují přes kameny, takže je tam spíše přítmí, příjemné pro relaxaci. V protilehlých rozích jeskyně jsou vytvořené malé vodopádky, stále tam cirkuluje voda, která zvlhčuje vzduch. A málem bych zapomněla, aby bylo docíleno iluze jeskyně, ze stropu visí umělé krápníky.
Pobyt v jeskyni má mít blahodárný vliv na lidský organismus a může pomoci lidem, kteří se léčí z celé řady onemocnění - onemocnění dýchacích cest, astma, alergie, kožní nemoci typu lupenky, ekzemy, revma, poruchy imunity a další. Zlepšení samožřejmě nepoznáte po první návštěvě, je třeba absolvovat kúry opakovaně. I když....když jsme tam jeli poprvé, hrozně mě píchalo v krku, počátek nějaké "chcípavky" nebo co. Po pětačtyřiceti minutách pobytu v jeskyni (tak dlouho kúra trvá) bolest v krku ustala. Ale u chronických nebo dlouhodobých onemocnění to takhle brzo nepoznáte.
Provozní doba jeskyně je od 9 do 21 hodin a to každý den v týdnu. Dopoledne je to levnější než odpoledne a můžete si vybrat, zda budete ve skupině pouze dospělí nebo rodiče s dětmi. Zakoupit si můžete i permanentku. Také je možné jeskyni pronajmout celou jen pro sebe. Pronájem mohou využít také školky, školy nebo léčebné ústavy a to za výhodnější sazbu. O víkendu je pro děti k dispozici i výuka angličtiny nebo cvičení pro astmatiky a alergiky.
Když absolvujete kúru s dospělými, musíte v klidu a mlčky ležet na lehátku. S dětmi je to jiné, ty samozřejmě potichu být neumí, ani v být klidu. Můžete si tedy pro děti vzít třeba lopatku a kbelíček, aby si mohly hrát se solným štěrkem. S dětmi je v jeskyni i tepleji, více se hýbáte a dýcháte, my jsme tam většinou v tričku. Dospělí, ležící na lehátku, se leckdy klepou zimou.
V recepci jsou k zakoupení solné lampy, solné svíčky, kosmetika "z Mrtvého moře", léčebné bahínko, sůl do koupele i do polévky a já nevím, co ještě. Jo a taky je tam pan "Příjemný recepční a Fyzioterapeut" (v jedné osobě :o) ) a ten provozuje také rehabilitace. Určitě jsem na spoustu věcí zapomněla, ale to hlavní tu myslím je. Pokud vás bude jeskyně zajímat víc, koukněte se na web solná jeskyně a rehabilitace.
Zveřejněné fotky jsem zkopírovala ze stránek solné jeskyně.

Tak tohle je recepce. Pán za barovým pultíkem je moc příjemný a ochotný.
Myslím, že se jmenuje Bc. Petr Kozohorský, je to fyzioterapeut.

O ceně života

19. března 2007 v 16:04 | Leonardo da Vinci |  něco pro duši
Domníval jsem se, že se učím žít, a zatím se učím umírat.

Získávej v mládí to, co by nevýhody tvého stáří ulehčilo (nebo co by je skrylo);

jestliže se chceš ve stáří živit moudrostí, jednej v mládí tak, aby ti ve stáří nechyběla potrava.

Co je to spánek, spáči? Spánek se podobá smrti; proč tedy nekonáš takové dílo, abys i po smrti žil dál,

když už se za života podobáš ve spánku smutným nebožtíkům?

Leonardo da Vinci NÁPADY - výbor z próz. Přeložila Alena Bahníková. Nakladatelství XYZ. 2006. 1.vydání

Výročí

19. března 2007 v 13:45 | Iv |  kdysi dávno
Dneska je to jednatřicet let, co se naši brali. Zrovna na dědův svátek. A táta dostal maminku k narozeninám. Nevím, zda takový dárek chtěl nebo ne, ale stalo se. Každý snad má to, co si zaslouží. Ten den sněžilo a než se svatební průvod vypravil do obřadní síně, leželo všude půl metru sněhu. A jak to v těch časech většinou bývalo, i naši rodičové se brali, neboť museli :o) A za pár měsíců..........
Maminka se dožila jen výročí pětadvacátého.

Z hlubin bezedných

18. března 2007 v 22:40 | Iv |  pozvánka do knihovny
Právě jsem dočetla knížku "Z hlubin bezedných" od M.T.Winterové - příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze (autorizovaný životopis).
Jsou zde popisovány osudy členů rodiny Javorových, Ludmila vzpomíná na své dětství a dospívání a vypráví o své cestě k Bohu. Podává svědectví o svém životě, o práci v podzemní církvi v dobách komunismu, o svém svěcení a kněžské službě. V neposlední řadě uvádí Javorová fakta o životě a díle biskupa Felixe Maria Davídka, muže, který ji vysvětil.
Kniha se mi četla velice dobře, téma je zajímavé a pro mne poučné. Ze samotného Ludmilina vyprávění mám však smíšené pocity, ještě budu nad knihou přemýšlet.

Miriam Therese Winterová: Z hlubin bezedných - Příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze. Nakladatelství CESTA. 2003.

Jakohranolky

14. března 2007 v 21:32 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Aninka si teď často hraje tak, že něco dělá "jako". Dnes "jako" papala hranolky.


Anežka sedí na židli a dělá, že něco kouše: "Mám hranolky, mňam, mňam."

Povídám jí: "Já chci taky hranolky."

Anežka: "Počkej, já napíchnu - pích. Kousej, mami."

V solné jeskyni

13. března 2007 v 10:02 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Ze zdravotních důvodů dcery jsem se rozhodla navštěvovat solnou jeskyni. Včera jsme tam s Anežkou byly již potřetí (so, ne, po) a byl to masakr. Aninka dostala po patnácti minutách záchvat vzteku, asi už to tam měla okoukané a chtěla pryč. A taky jsem jí nechtěla pustit za lehátka, kam se nesmí. Když naše dítě přepadne vzteklina, nedá se udělat nic, než ho nechat vyvztekat (ale v jeskyni nic moc). Nepomohou domluvy ( ve dvou letech je bláhové se o to pokoušet), nasekat na zadek je rovněž bez účinku. Jediné, co jsem mohla udělat bylo opravdu z jeskyně odejít, ale to jsem nechtěla. Byly jsme tam přece za účelem zlepšení zdravotního stavu.
V jeskyni jsme samozřejmě nebyly samy a malá zrovinka řvala tak mocně, že to jedna bába (pardon, paní), která tam byla se starším, tak dvanáctiletým klukem, nervově nezvládla a nakvašeně odešla. V recepci si pak na nás stěžovala, ale po chvíli se milostivě vrátila zpět. A to jsme byly v dětském koutku (celý prostor je jen pro rodiče s dětmi)! Naštěstí tam byly i mámy s pochopením (samozřejmě, mají také malé děti a vědí, že leckdy to není sranda je zvládnout) a jedna z nich vyslala svou asi pětiletou holčičku, vyzbrojenou lízátkem, za naší Áňou. Pokud prý přestane plakat, tak jí ho dá ... Anežka se začala uklidňovat. Chvíli to trvalo, malá nemohla popadnout dech a ještě pofňukávala, ale pak se uklidnila úplně. Celý zbytek kůry proseděla u mne na klíně, mlčky s lízátkem v puse (hodně se tím řevem a vztekáním unavila). Uff, byla jsem z toho vyřízená a po zbytek dne mě bolela hlava, ale díky pomoci dobrých lidí jsme to ustály.
Nechci svou dceru izolovat od světa jen pro to, že je hyperaktivní a právě prožívá období vzdoru. Ale zítřejší kúru raději přeložím na neděli, máme jít totiž až ve čtyři hodiny odpoledne a to by Anežka nezvládla určitě. A já taky ne.
O samotné solné jeskyni ještě napíšu.

Zamilovaná

9. března 2007 v 22:18 | Iv |  píšu, píšu
Nedaleko domu, kde bydlíme, roste můj zamilovaný strom. Stojí sám na rozlehlé louce, mohutný, krásný, vznešený dub. Solitér(a). V létě se okolo něj pasou krávy s telátky a v zimě je úplně opuštěný. Tenhle strom mám opravdu ráda. Vyzařuje z něj síla, jistota a nezávislost, moudrost a věčnost, pevnost a stabilita, zdraví, vitalita, plodnost a pozitivní energie.
Dlouho jsem chodila kolem té louky a měla hroznou chuť jít až k tomu dubu a prohlédnout si ho zblízka, sáhnout si na něj a pohladit ho, přitisknout se k širokému kmeni a nechat do sebe proudit všechnu tu energii. Ale protože víska, kde žijeme, je maličká a každý druhému kouká do talíře, dost jsem se ostýchala. Co by tomu řekli lidé, co by si o mě asi pomysleli?
Až jednou na podzim... Šli jsme s dětmi sbírat žaludy právě k tomuto dubu. Děti chvíli sbíraly, ale pak je to přestalo bavit, chtěly vysadit na nejspodnější větev stromu a být "vysoko". Když pak byly zase pěkně nohama na zemi, postavili jsme se všichni okolo kmenu, chytili se za ruce a kmen objali. Ten okamžik jsem si vychutnávala, bylo to krátké, ale plné splynutí s přírodou, s vesmírem. Nemyslela jsem na nic, jen jsem vnímala, jak se mi do duše vkrádá mír a klid.

Chléb sám tě neživí

8. března 2007 v 15:00 něco pro duši
Chléb sám tě neživí,
v něm živí tě sám Bůh,
svým slovem odvěkým
živí tě Život, Duch.


autor Angelus Silesius


překladatel neznámý



Hradil Radomil: Chléb sám tě neživí - modlitby a průpovědi ke stolu. Nakladatelství FABULA. 2004. 1.vydání. str.57.

Jen pro ten dnešní den...

5. března 2007 v 23:26 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Dnešní den, byl ve znamení nicnedělání. Ráno jsme s Anežkou vstávaly až v osm hodin, nasnídaly se a pak...začaly lenošit. Zavřely jsme se do pokoje, který nám slouží jako skladiště všeho možného i nemožného a přehrabovaly se v krabicích s cajky na pletení, šití a na různé tvoření. Byla to taková malá inventura, při které jsem zjistila, že vlastním, mimo jiné, krabici s kukuřičným šustím, tři usušené kukuřičné klasy, dva sáčky se šiškami, několik smrkových a borových klacíků, tři malinkaté skořápečky od vlašských ořechů, svazek různých obilných klasů, svazek suché trávy, něco slaměnek a statice a dvě malované šnečí ulity. Tu hromadu dalších věcí tu sepisovat nebudu, neboť tu pro to není dost prostoru.
Následně jsme se jaly překontrolovat krabici mých starých fotek z dětství a mládí (nebo spíše dospívání, protože mladá jsem přece stále!). To už Anežku tak moc nezajímalo, ale mě přepadla nostalgie. Šla jsem to zahnat obědem. Včera jsem vařila svíčkovou s knedlíkem, takže jsme oběd jen ohřály a snědly a bylo nám dobře. Pak na mne dolehlo svědomí a donutilo mne alespoň hodit do pračky špinavé prádlo a ze sušáku sundat prádlo suché.
Odpoledne se vzbudil manžel (vyspával po noční šichtě), najedl se a oblékl a vzal nás na výlet. Tedy, ona to spíš byla návštěva u známých, ale pro nás, co máme občas/stále ponorkovou nemoc, je vše mimo domov...výlet. Známí mají klučinu stejně starého, jako naše Anežka, takže si dětičky spolu pěkně hrály a my dospělí jsme probrali, jak je to s čůráním do plen, spaním, zlobením, jídlem, čištěním zubů a tak podobně.
Domů jsme přijeli až před osmou hodinou (večerní, samozřejmě). Dcera nám usnula v autě, tak jsme ji jen přesunuli do postele, povečeřeli jsme topinky s česnekem (smažené na sádle) a volským okem a od té chvíle opět nic neděláme.
Teď už jsem však ze všeho flákání příšerně unavená. Jdu si lehnout. Dobrou noc.

Svátek

3. března 2007 v 22:25 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Včera slavily Anežky své jmeniny. Jak jsem již psala, naše Áňa si k svátku přála srdíčkový dort. Pekly jsme ho spolu už od rána a byla to celkem fuška ohlídat malou, aby meziprodukty nezlikvidovala dříve, než je dám dohromady. Nejhorší to bylo při zdobení, to se totiž už nemohla dočkat, kdy bude moci ozdoby sníst. Příště budu péct a zdobit raději v noci, aby Anežka nebyla zklamaná, že musí stále na něco čekat, když je vlastně ten dort pro ní. Ale jinak to bylo fajn, míchaly jsme, šlehaly a ochutnávaly. Nakonec přišlo focení a Aninka pózovala, jako kdyby to měla nacvičené. No a pak už se jen krájelo a jedlo a bylo to móóóc dobré ( pardon, ale když se nepochválím sama, nikdo to za mne neudělá ). Hlavně ty kravičky a lentilky, ty zmizely jako první - samozřejmě.

Březen

3. března 2007 v 14:43 | Iv |  co se děje u nás na vsi
Ve čtvrtek se u nás zastavila má nejmilejší kamarádka Martina. Jela s malou na rehabilitaci a když měly holky po cvičení, přijely nás pozdravit. Mě navíc čekalo překvapení (samozřejmě příjemné). Protože začíná březen a za chvíli nastane jaro, je prý čas na jarní výzdobu. Dostala jsem pugét nádherných tulipánů. Jaro z nich přímo dýchá a jsou pohlazením pro mou duši. Děkuji.

O cestě

2. března 2007 v 23:09 | Anthony de Mello, SJ |  meditace
Žena byla v komatu a umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před soudnou stolicí.

"Kdo jsi?" oslovil ji Hlas.
"Jsem žena starosty," odpověděla.
"Neptal jsem se tě, čí jsi žena, ale kdo jsi."
"Jsem matka čtyř dětí."
"Neptal jsem se tě, čí jsi matka, ale kdo jsi."
"Jsem učitelka."
"Neptal jsem se tě, co děláš, ale kdo jsi."

Snažila se seč mohla, ale na otázku: "Kdo jsi?" prostě nebyla schopná podat uspokojivou odpověď.

"Jsem křesťanka."
"Neptal jsem se tě, jaké je tvé vyznání, ale kdo jsi."
"Jsem žena, která den co den chodila do kostela a vždy pomáhala chudým a potřebným."
"Neptal jsem se tě, co jsi dělala, ale kdo jsi."

Očividně u zkoušky neprošla, byla totiž poslána zpátky na zem.
Uzdravila se ze své nemoci a byla rozhodnutá přijít na to, kdo je. A rázem bylo všechno jiné.

Vaší povinností je být. Ne být někdo, ne být nikdo - neboť v tom tkví chtivost a ctižádost - ne být tím či oním a vidět jen průzory - ale pouze být.

Anthony de Mello, SJ: O cestě. Nakladatelství Cesta. 2002. 1.vydání. str. 40 - 41.