Včera jsme šly s Anežkou na procházku po vsi a kde se vzal, tu se vzal - slepýš. Anežka hned volala: "Maminko, had!" Vysvětlila jsem jí, že to není had, jen slepýš, ale myslím, že to ve svých dvouapůl letech stejně nepobrala. Protože naše dítě chce vše prozkoumat a na vše si sáhnout, hned jsem jí to zakázala. Sice mě poslechla, ale ne na dlouho, tak po pěti minutách ji začaly svrbět ručičky a chtěla slepýše pohladit, za pár dalších minut už ho chtěla vzít do ruky. Jasně, že jsem jí řekla, že se to nesmí a že ten chudáček trpí, když ho pronásleduje, ale na Anežku to nijak nezabralo. Chytla slepýše za ocas, prohlédla si ho a odhodila do stráně. Vyhubovala jsem jí, že týrá zvířátka a snažila se ji přesvědčit, aby už to příště nedělala. Těžko jsem ji poučovala o tom, že kdyby potkala skutečného hada, mohl by jí ublížit. Obzvlášť, kdyby se ho hned jala zkoumat. No, mám z toho hrůzu, u nás je spousta zmijí, tak doufám, že nějakou nepotkáme.